Jan Haubelt
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2012
Do povědomí se dostal především jako zakládající člen skupiny Ládví, ale brzy přitáhly pozornost i jeho samostatné projekty. Je to sochař, který pracuje s fotografií a projekcemi, stejně jako s vlasy nebo vycpaninami zvířat. Přestože jeho práce mohou na někoho působit jako hravě úsměvné zpochybňující kreace, hraje si jejich prostřednictvím často s divákem naopak on.
Cesta Jana Haubelta (1977) k umění nebyla z nejpřímějších. Absolvent střední zdravotnické školy ještě dva roky po maturitě pracoval jako zubní technik, ale možná že právě tohle pragmatické prostředí sochařiny v miniaturním vydání, zaměřené na pozorování a převádění tvaru, na něj mělo větší vliv, než by se mohlo zdát. „Modelér jsem byl celkem slušnej, což se o kresbě říct nedá,“ potvrzuje jeden z nejzajímavějších sochařů dneška. Pak prošel vitrážnickou restaurátorskou dílnou, aby se zároveň připravoval na zkoušky na VŠUP, a v roce 2001 byl přijat do Ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera.
Dnes na stejném místě, ovšem s vedením Dominika Langa a Edith Jeřábkové, působí jako asistent. „Umělecké školství představuje problém, protože ve studentech vytváří iluzi připraveného a svébytného umělce,“ komentuje současnou situaci Haubelt. „Systém klauzur a zadání simuluje funkční výstavní rytmus, což může být dost zavádějící. Je na každém studentovi umění, aby byl důsledný především k sobě samému, hledal svoji pozici a rozvíjel aktivity i mimo školní kontext, protože po absolutoriu často přijde studená sprcha – ztráta studentských výhod spojená s nutností se živit. A právě s tím se snažíme něco dělat, protože když nemáte impulzy a nikdo se o vaši práci dva roky nezajímá, rychle ztratíte motivaci k tvorbě,“ přibližuje nastavení ateliéru.
Ostatně, také jeho profesní život je do jisté míry odrazem přátelských vztahů. S fotografem Jiřím Thýnem, spolužákem ze základky, v roce 2005 ještě během studia na VŠUP zakládali „společensky proaktivní“ skupinu Ládví. Ta sice momentálně hybernuje, ale ve druhé polovině nultých let vzbudila svými spontánními, leckdy utopickými projekty svázanými s nehostinným prostředím ďáblického sídliště – jako například osázením bývalého mírového poutače popínavkami, natažením nových prádelních šňůr do veřejných sušáren nebo blahopřáním spoluobčanům – značnou pozornost. „Z Ládví jsme teď trošku unavení, mám pocit, že už toho bylo v tomto ohledu řečeno až dost,“ říká k tomu Haubelt. „Upřímně řečeno, byli jsme skoro překvapení, že reakce byla tak výrazná, asi jsme se mimoděk dotkli něčeho, co bylo ve vzduchu.“
Dominik Lang, se kterým se znal ze stáže v ateliéru Jiřího Příhody na AVU, pro změnu v roce 2007 vyzval Jana Haubelta ke stále oceňované výstavě v Galerii Jelení nazvané Tobyho vidění. Pro Langa byla výstava zase startovním projektem ve funkci kurátora. Srnčí hlava coby trofej, která skrz zeď pod stropem celým tělem prorůstá do další místnosti, inspirovaná autistickým vnímáním světa, se stala – jako metafora limitu poznání – na dlouhou dobu poznávacím znamením Haubeltovy práce. Jedním z jejích průvodních znaků je totiž paradox způsobený posuny ve způsobu vnímání reality, konkrétně mezi tím, jak ji vidět a jak jí rozumět. K tomu se pojí i symbolické pojetí a smysl pro svérázný sochařský výstup – tak jako při akci Přesazený pařez v areálu psychiatrické léčebny v Kateřinské zahradě (2006) nebo v rámci stejně iluzorního S, bez (2007), tj. paruce z vlastních vlasů koncipované jako kopie účesu, která byla součástí jeho diplomky.
K této době se vážou i počátky Haubeltova používání fotografie, tehdy ještě na úrovni vědomé dokumentace. „Vnímal jsem to jako možnost zachytit situaci, která má sochařský charakter, ale je nepřenosná,“ upřesňuje autor. V tomto pojetí pokračuje i otevřená série snímků Věci z toho místa (2007–11), svérázný deníkový záznam, který pracuje s emotivní pamětí a formální či významovou návazností na charakter konkrétního prostředí. Už rok 2008 a výstava Stejný obraz v Galerii Entrance ale zásadně posouvá význam fotografie, kdy se sama reprodukce určitého vizuálního schématu stává hlavním výstupem – obsahovým nositelem a prostředkem znejistění zároveň. Tady se ještě Haubeltovi záminkou ke zpochybnění stal výsek reality a fotka sama představovala zprostředkovanou informaci, která se tvářila jako pravá.
Také Nepraktickou náladu (2010) v tomto ohledu vnímá jako průlomovou práci. Krom jiného tehdy poprvé použil ve své práci slideshow, když vedle sebe současně promítal obrazový materiál ze tří na první pohled nesouvisejících zdrojů (schematické vizualizace optických klamů, matoucí kompozice z barevných papírů a fotografie dokumentující skutečné iluzorní situace, které se objevují přímo v reálném prostředí), takže celek vytvářel zvláštní typ koláže, jakési vrstvení realit. „Jedná se o skladbu zdánlivě nesourodých obrazů, které jsou provázané překvapivými spojitostmi komentujícími neobjektivnost smyslového poznání,“ upřesňuje atypický sochař. Otevřeným krokem do abstrakce se pak v roce 2011 stala Série IV. Ta je součástí projektu Slepá díra, ve které Haubelt dál rozvíjí svou klamavou práci s barevnými papíry a rámem jako identifikačním momentem, kterou zúročil už ve Stejném obraze.
Další zamyšlení nad autenticitou věcí představuje kontrastní, vztahově protikladná fotografická dvojsérie Pád školní židle, zátiší s lilií v čase (2011). „Zatímco v prvním případě se jedná o inscenovaný děj v reálném prostředí, ve druhém je naopak děj reálný, ale prostředí abstrahované,“ napovídá sochařský fotograf. Jeho letošní výstavy Nedělní ráno (Galerie Ve Sklepě, 2012) a právě Slepá díra (Karlin Studios, 2012) se zabývají především problematikou sochy a její interpretace, rozvíjejí vztah pozorovatele a pozorovaného objektu.
Haubeltovu práci není snadné rozklíčovat, což je částečně i jeho záměrem, nicméně každé z děl obsahuje i skryté vodítko, jak systém díla číst. „Název posledně realizovaného a zmiňovaného výstavního projektu vychází z fenoménu slepé skvrny na sítnici, což je vlastně díra na projekčním poli oka, kterou si mozek musí pro celistvost viděného obrazu neustále domýšlet,“ vysvětluje autor. Asi jen těžko hledat pro jeho tvorbu lepší metaforu.
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
