Jan Nálevka: Rozložit čas na prvočinitele
Jan Zálešák portfolio květen 2010
Jan Nálevka na sebe upozornil již během studií na brněnské Fakultě výtvarných umění ve 2. polovině 90. let. Od té doby se v jeho tvorbě setkáváme s relativně omezeným souborem charakteristických rysů, k nimž patří konceptuální práce s obrazem, zájem o monochrom a minimalistickou formu a také kritika, případně ironizování konzumní společnosti. I když má za sebou řadu samostatných výstavních prezentací, většina z nich se odehrávala spíše v menších, nezávislých galeriích. V roce 2007 byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého a v roce 2009 se představil první rozsáhlejší samostatnou výstavou v prestižním prostoru českobudějovického Domu umění. Na letošní rok je mimo jiné naplánována jeho výstava v Atriu Moravské galerie v Brně
Většinu prací Jana Nálevky z období posledních dvou let, ale i některé starší, je možné interpretovat s pomocí dvojice pojmů. Tím prvním je entropie a tím druhým vyčerpání. Pojem entropie souvisí s druhým zákonem termodynamiky – v podstatě popisuje nevyhnutelné vyhasínání energie v každém systému (při každé změně hybnosti na teplo dochází ke ztrátě, která je nevratná). V běžném životě entropie označuje fakt, že každý systém přirozeně směřuje od řádu k neuspořádanosti, respektive k chaosu.
Některé starší práce Jana Nálevky jsou přímo demonstracemi principu entropie. Série abstraktních obrazů Jeden nikdy nestačí (2003) vznikla digitální manipulací fotografií, na které byly postupně aplikovány všechny efekty z nabídky programu Adobe Photoshop. Výsledkem jsou abstraktní kompozice s výrazným motivem dovnitř zatočené spirály, jako by vyzařující duhové světlo. Obrazy tak nepostrádají kvalitu různých záznamů mystických vizí nebo léčivých obrazů.
O několik let později vystavil Nálevka v pražské Futuře vlajky všech států EU. Jako zvukový doprovod instalace zněly státní hymny. Zážitek, který si mohl divák z galerie odnést, měl ovšem daleko k obřadné strojenosti státnických prezentací. Schlíple visící vlajky (We Will Meet Again, 2006) nezářily svými obvyklými barvami – po společném vyprání v jedné pračce je nahradila flekatá melánž. Hymny pak byly puštěny všechny najednou a takto vzniklou „skladbu“ (Song of Songs, 2006) doprovázel na monitoru obraz vytvořený podle přednastaveného algoritmu standardním programem pro přehrávání hudby, který se nápadně podobal výstupům prvně zmíněné série.
Nejnovějším příkladem využití principu entropie je série obrazů nazvaná One Never Can Tell (2009). 12 monochromních maleb vzniklo smícháním všech odstínů z dvanácti různých sad akrylových barev. Velikosti pláten jsou odvozeny od velikostí krabiček, v nichž se barvy prodávaly, respektive od objemu barev v konkrétním balení. I když se od sebe jednotlivá plátna barevně a velikostně liší, to, co ukazují, je především jakýsi „nulový stupeň“ malby – všechny formální kvality maleb zcela podléhají předem stanovenému konceptu a specifickému složení barev od jednotlivých výrobců.
Vyčerpání
Pojem vyčerpání použil v souvislosti s prací Jana Nálevky v textu pro katalog k výstavě finalistů CJCH v roce 2007 Jiří Ptáček. Výborně se hodí k vystižení charakteru série animací vycházejících z dlouhodobého autorova zájmu o konzum a jeho estetiku, spojenou s různými logy, cenovkami atd. Zmiňovaná série zahrnuje jednak Can We Start Again? (2007), 40 minut dlouhou slideshow, v níž před námi postupně defilují všechny produkty z nabídkového katalogu hypermarketu. Bílé pozadí, plynulé prolínačky a ambientní hudba dodávají práci téměř sakrální rozměr. Patří sem také All Together Now (2007), čtyřminutová animace, v níž se na červeném pozadí pouze postupně střídají bílá čísla – všechny ceny z vybraného nabídkového katalogu supermarketu, seřazené od nejvyšší po nejnižší.
Nekompromisní důslednost nalezneme už v jedné z nejstarších Nálevkových prací – v sérii šanonů vyplněných monochromními kresbami tužkou (Bez názvu, 1996). Šanony jsou odstupňovány podle škály tvrdosti tuh a zahrnují vzorky kreseb tužkami od jednotlivých výrobců. Mezi aktuálními Nálevkovými pracemi je tento přístup založený na reprezentaci určitého systému prostřednictvím vyčerpání úplné škály jeho vnitřních možností zřejmě nejprecizněji formulován v animaci Somewhere Over the Rainbow Skies Are Blue (2010). Animace, která trvá téměř 8 dní, je založena na postupném ukázání celé škály barevného spektra RGB na displeji monitoru při standardní rychlosti animace 25 políček za sekundu. Je absolutně nemožné sledovat tuto práci v jejím celku, a tak jsme před obrazovkou, kde se téměř neznatelně proměňují barevné tóny, konfrontováni mimo jiné s tíhou času, který tato animace vyplňuje, aniž by mu přitom dávala nějaký smysl.
Čas
Zdá se, že kromě dosud rozebíraných principů entropie a vyčerpání, které se, jak jste si jistě všimli, do velké míry prolínají, je právě čas ústředním tématem práce Jana Nálevky. Sometimes It Hurts (2007–2008), trojice sešitů vyplněných různým způsobem linkování, není divácky nijak zvlášť atraktivní. Sešity jsou instalovány ve vitríně a na videu můžeme sledovat listování jejich stránkami, které vypadají stále stejně, jedna za druhou. Tisíce linek, kilometry linek, které musel Nálevka nakreslit (případně narýsovat), reprezentují zdánlivě pouze samotné médium kresby a v tomto smyslu jsou konceptuálně tautologické. Přesto má tato práce hluboký existenciální rozměr, související se zviditelněním specifického vztahu k času. Čas je v pracích Jana Nálevky spotřebováván – je jím mrháno se stejnou důsledností, s jakou jsou vyčerpávány možnosti systémů, na které zaměří svou pozornost. Tento způsob stravování času připomíná cvičení hry na hudební nástroj, jež nemusí být motivováno konkrétním koncertním výstupem, ale pouze udržováním určité míry připravenosti. Může také evokovat Sysifa a jeho marné, neustále znova opakované úsilí.
Nálevkova tvorba si ponechává všechny atributy zasvěcené hry s odkazy dovnitř systému dějin umění. Tak třeba balíky kancelářského papíru, které nedávno vystavil v Galerii Václava Špály, opět jasně odkazují k estetice minimalismu a zároveň se jí vzpírají svou muzeální instalací. Skutečná intenzita tohoto díla, nazvaného příznačně Můžeme ztratit všechno, jen ne čas (2009–2010), je ovšem spojena s faktem, že každý z 3000 bílých kancelářských papírů byl ručně nalinkován tak, aby vypadal jako papír linkovaný. Tímto radikálním gestem Nálevka časem jakoby opovrhuje, mrhá jím, ale zároveň se jej zmocňuje, uzavírá se s ním v režimu repetitivního vyplňování, který ve skutečnosti představuje přesnou metonymii našeho velkého, historického času, jenž, jak se zdá, ztratil jasnou perspektivu a už nějakou dobu pouze nervózně přešlapuje na místě.
Když se figura stane médiem
Jan Zálešák recenze září 2017
Volné pokračování Neklidné figury v GHMP / Malba, kresba nebo fotografie jsou slova, která automaticky vyvstávají na mysli, když se v souvislosti s výtvarným uměním použije pojem „médium“. Kurátorka Galerie hlavního města Prahy Sandra Baborovská připravila pro prostory...
Veronika Vlková
Jan Zálešák portfolio říjen 2010
„O jednom kocourovi, co chtěl být slušný, a tak si natáhl kamaše, jenže pořádně nevěděl, jak se to dělá, tak si je chudák natáhl i přes hlavu a pak nic neviděl a ani ostatní pořádně nevěděli, kdo to je. Naštěstí tam má kamaráda, druhýho kocoura.“ Tuto větu...
Lesk, který není zbožím
Jan Zálešák recenze leden 2009
Milan Houser v Galerii Kabinett ve Zlíně / Tvorba Milana Housera (1971) se již řadu let odehrává mezi dvěma póly. Jeden je tvořen realizacemi pro veřejný prostor – z poslední doby jsou např. jeho Náplavky, poněkud groteskní plastiky vzniklé až dadaistickou kumulací...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
